Krocení divokého býka, nebezpečná jízda na Segwayi nebo třeba skákací chůdy jste si mohli 4. května vyzkoušet, pokud jste navštívili Pražský Majáles ve Stromovce. Jaké je jít na hudební festival s úkolem: Běž a vyzkoušej všechno, co půjde!?
Shodou okolností jsem dávno před areálem pražské Stromovky měla možnost důkladně si prohlédnout adepty na krále a miss Majálesu 2012. Narazila jsem totiž na co do počtu malý, zato pěkně hlučný průvod vysokých škol, který byl jednou ze součástí největších oslav jara. Pestrobarevné procesí jasně dalo najevo, jakým směrem se ubírá a ať už na koni, nebo na traktoru, přehlídka dovedla všechny, kteří se k průvodu připojili až do areálu festivalu.
Po krátkém rozkoukání jsem se vrhla na své poslání, sice zprvu ostýchavě jsem se vydala zkoušet, co, kromě hudebního programu, nabízí návštěvníkům organizátoři. A rozhodně to stálo za to.
Vůbec první jsem vyzkoušela vozíčky Segway. Dvojkolky, které dnes běžně vídáme v pražských ulicích. Na maličkém ohraničeném prostoru byl jako výzva vystavěný slalom a ač mi bylo jednoduché ovládání vozítka důkladně vysvětleno, jistotu jsem získala až po několika kolečkách. 
Jízda mě ale nabudila, že jsem se rozhodla to vzít se vší parádou a zkrotit divokého rodeo býka. Vyhecovaná publikem a dychtivá po zážitcích jsem se vrhla na hřbet tomu divochovi, křečovitě se držela a vyčkávala. Až překvapivě dlouhou dobu trvalo, než se kolos vůbec pohnul. Začal dost zlehka, až jsem si říkala, co na tom všichni mají a s chutí zívat a házet si nožku přes nožku, jsem pomalu získávala jistotu. Pak sebou zvíře ale prudce škublo nalevo, napravo, nadhodil mi zadek a, ani nevím jak, jsem se ocitla na nafukovací matraci dole pod ním.
S rosolovitýma nohama jsem se vydala na obchůzku areálu. Zaujal mě biker u stánku VŠE. Ten nejenže přeskakoval lidský sandwich, ale i málem vykastroval opilého dobrovolníka, který se uvolil dělat pokusného králíka a nechal se kolem trefovat mezi jeho nohy. Vůbec se tu dělo plno věcí. Někteří se už před obrazovkami chystali na hokejové utkání našeho národního týmu, vedle se konala soutěž v balancování na prkně, kterou jednoznačně ovládal roztomilý, snad ještě ani ne náctiletý, klučík a o kousek dál probíhal závod v jízdě na skatu.
Protože vím, jak jsem na tom s rovnováhou, rozhodla jsem se tyto aktivity vynechat a vrhla jsem se do výšek. Doslova. Na své, už tak poměrně dlouhé nohy jsem nasadila skákací chůdy a za podpory instruktora se nejistě sunula kupředu. Byl to divný pocit. Až na instruktora tu najednou nebylo nic, co by mě jistilo, doslova jsem ztratila půdu pod nohama a sem tam jen cítila, jak můj týl očesal pár březových lístků. 
Odvážně jsem se vrhla i na nervózní poskakování a pak s pocitem, že jsem snad nepůsobila úplně postiženě, spokojeně chůdy sundala. Pokud víte, jaké to je, sundat z nohou po náročném dni na sjezdovce lyžáky, věřte mi, že tohle je tisíckrát divnější pocit.
Měla jsem chuť na něco klidnějšího. Rozhodla jsem se pro majálesovou svatbu, tradiční součást všech ročníků festivalu. Fronta ale byla tak obrovská, že jsem nakonec jen přihlížela, jak se šťastné páry za doprovodu opravdu mimořádně vtipných komentářů, uvolují k jednodennímu sňatku.
Zbývalo nám sice ještě plno atrakcí, každý si tu například mohl vytvořit originální tričko, diskutovat na různá témata či si zajít na pomerančový workshop, ale my jen unaveně klesli do trávy a na chvíli se oddali hudbě z nedaleké stage. Z chvíle se nakonec stalo něco málo přes hodinu, čím déle jsme seděli, tím méně se nám chtělo zvedat. Ještě tu byl ale poslední stánek, který jsme si rozhodně nechtěli nechat ujít.
Stolní fotbálek, lezení po provaze a hlavně hra na laserové struny, byla možná vyzkoušet v jednom ze stanovišť na Pražském Majálesu. Nás samozřejmě nejvíce lákalo zahrát si na tenké zelené strunky ve speciálním prostoru. A rozhodně jsme nebyli jediní. Fascinovaně jsme brnkali na zelené lasery a poslouchali vlastní tvorbu, která se tu linula z repráků, doprovázená dalšími hudebními nástroji. Bylo prakticky nemožné se odsud odtrhnout, kdyby se před stánkem opět nezačala tvořit fronta nedočkavců, vydrželi bychom brnkat věčnost.
I přesto, že většina návštěvníků jde na hudební festival především proto, aby si poslechli své oblíbené kapely, naposlouchali ty neznámé a užili si kouzlo open-air atmosféry, po této zkušenosti vám mohu zaručit, že i když vás příští rok hudební program nenadchne, a přesto se rozhodnete na Majáles vyrazit, nudit se rozhodně nemusíte.
Text: Tereza Netoličková
Foto: Jan Vítek