Maminka prožila první šok, když zjistila, že čeká dvojčata, druhý se dostavil po narození Dalibora. Do té doby jí vůbec nenapadlo, proč by měly nastat nějaké komplikace. Díky její pevné vůli a velké trpělivosti handicapovaný syn chodí. I tentokrát se potvrzuje, že i neštěstí může být někdy prospěšné. Celá rodina kvůli této skutečnosti spolu drží pevně pohromadě.
Renata bydlí s celou rodinou na vesnici Stankovice, která se nachází nedaleko města Žatce. Je vdaná již 14 let. S manželem Daliborem vychovává dvojčata Dalibora a Daniela, kterým bude letos v prosinci 14 let. Mezi oblíbené záliby maminky patří hlavně sport. Nyní po 13 letech se mohla opět vrátit k národní házené. Trénuje mladší žáky a dostala znovu šanci si zahrát za prvoligový tým žen, který po porodu dětí musela opustit.
Prozraďte nám, vaše těhotenství bylo plánované?
„Plánovali jsme spolu jedno miminko. Na prvním ultrazvuku nás čekal velký šok, neboť nám lékař řekl, že jsou tam děti dvě! Dvojčata byla v nějaké generaci z maminčiny i z manželovy strany, ale že to padne na nás, tak tomu jsem se vždycky smála. Já i manžel jsme ze tří sourozenců, a tak jsem vždy říkala, nevím, proč by to mělo zrovna vyjít na nás!“
Těšili jste se s manželem na přírůstek, nebo spíše přírůstky do rodiny?
„S manželem jsme se moc těšili, i když jsme tenkrát vlastně vůbec netušili, co to vše bude obnášet.“
Jak jste prožívala těhotenství?
„Všechno probíhalo zcela normálně, i když jsem od třetího měsíce musela být doma na rizikovém, a to jen z toho důvodu, že jsem pracovala v zemědělství. Ale jinak bylo po celou dobu všechno v pořádku.“
Prozraďte nám více o vašem porodu a narozených dvojčatech.
„Kluci se narodili v 8. měsíci s váhou 1 800 gramů Daliborek a Daniel 2 400 gramů. Ovšem problémy s Daliborem začaly ihned po porodu. Byl kříšený hned na sále a odvezen na JIP, kde strávil měsíc v inkubátoru. S nedonošeností se u něj objevily poporodní křeče charakteru spasmů, hypotrofie, asfyxie, anomálie cév na očním pozadí, šelest na srdci a s nálezem na přední straně si doktoři nevěděli rady. Jejich častá odpověď byla, nevíme, jak se tento nález projeví. Tento nález se bohužel skutečně projevil, když byly synovi necelé 4 roky a udeřila epilepsie.“
Víte, proč je jedno dítě zdravé, zatímco u Dalibora došlo ke zdravotnímu postižení?
„Dle vyjádření lékařů to bylo údajně předčasným porodem.“
Jaká zní jeho zdravotní diagnóza?
„Syn má těžkou mentální retardaci, epilepsii, oční vadu a mikrocefalie. Bohužel nemluví, sice umí jenom pár slov jako máma, táta, bába, ale víc nám bohužel nejde.“
Proč tvrdíte, že máte vlastně „zdravé dítě"?
„Je to z toho důvodu, že mám chodící dítě, neboť do 2 let jsme tvrdě cvičili Vojtovu metodu a díky tomu si troufám říci, chodíme.“
Jak spolu bratři vycházejí, mají pěkný vztah?
„Myslím si, že spolu vycházejí dobře, i když se někdy dokážou pozlobit jako všichni sourozenci.“
Mají dvojčata podobnou povahu?
„Daliborek je povahově veselé dítě, ale někdy má své mouchy, že dokáže mít i svou hlavu. Nejvíce se zajímají o autobusy, a když pak někam jedeme autem, tak musíme stavět na zastávkách a fotit zastávky i autobusy. V televizi sleduje formule. A také moc rád kouká v kuchyni, když se vaří nebo peče, a to se potom pokouší i zapojit, malej kuchař to je! Daniel je povahou moc hodný a obětavý kluk. Jeho zálibou je rybaření a házená. A samozřejmě by to nebylo dítě dnešní doby, kdyby neměl zábavu i v počítači.“
Nežárlí třeba syn na nemocného bratra, protože potřebuje větší pozornost?
„Ne, v žádném případě. A mám pocit, že je to tím, jak od začátku byli dva.“
Vloni dostal Daniel ve škole za úkol napsat příběh na téma – kdo je mým vzorem. Prozradíte nám, o kom psal?
„Daniel to napsal krásně a od srdce – Mým vzorem je moje dvojče. Moc ho obdivuji, protože už od narození musel toho hodně dokázat. Když jsme se narodili, bráška to měl moc těžké…“ Celý jeho výtvor si můžete přečíst v obrázku, který je umístěn v galerii s fotkami.
V rodině máte také pejska, proč jste si ho pořídili?
„Nyní máme ročního jack russela teriéra, který se jmenuje Bad. Naši kluci si hrozně přáli štěně, neboť před dvěma roky nám umřel pudlík, a tak jsme se s manželem rozhodli pořídit jim nového. Bydlíme v bytě tři plus jedna, tak proto opět malá rasa. Narazili jsme na inzerát s touto rasou a bylo rozhodnuto. Kluci se do štěňátka zamilovali už hned na fotce. Moc jim to prospělo už jen tím, že se o něj oba starají. Daliborek se vždycky těší, když se jde venčit. Vodí pejska na vodítku a připadá si při tom hrozně důležitý. Nejvíc je baví s ním běhat venku, házet mu klacíky a dávat mu za to pamlsky.“
Kdo je vám v životě největší oporou?
„Je to určitě můj manžel a rodina. Chtěla bych moc a moc poděkovat manželovi za to, že to všechno s námi zvládá, i když ty začátky byly opravdu hodně těžké. Potom také mojí mamince Věrušce, že nám od prvních chvil stále moc pomáhá. Velké děkuji patří i tetě Léně a samozřejmě i dědovi Lojzovi s babičkou Lenkou.“
Jak se tatínek zvládl vyrovnat se zdravotním handicapem svého syna?
„Začátky byly pro nás hodně těžké, jelikož nikdo si neuměl představit, že budeme mít dvě děti najednou a ještě s jedním budou problémy. Postupem času jsem se tak nějak z toho vzpamatovali. Já vlastně ani pořádně nevím, jestli se dá s handicapem, ať je jakýkoliv, vyrovnat, spíš si myslím, že se člověk s tím tak nějak naučí žít. Tatínek je nám velkou oporou, už jen tím, že s námi je a bere to tak, jak to je.“
Brzy budou Vánoce, víte, co si kluci přejí?
„Nevím, ještě nebyl dopis za oknem. Daliborek určitě bude chtít autobus, hrozně je má rád a zbytek zjistí Daniel, jelikož to s bráškou umí moc dobře.“
Poskytla jste už někdy dříve někomu jinému rozhovor, ve kterém byste otevřeně mluvila o své rodině?
„Toto je můj první rozhovor a jsem z něj tedy docela nervózní. V Neziskové organizaci Splněné dětské přání jsou úžasný lidičky, kteří mají srdíčko na správném místě a jejich panenky jsou krásným dárkem pro dětičky.“
Dalibor od nás dostal Mikyho, jak na něj reagoval?
„Panáček se moc a moc líbí. Jeho první reakce byla taková všelijaká, zkoumal jej ze všech stran. Pak ho nejvíce zaujaly nohy, které jsou dlouhé a jde s nimi pěkně hýbat. Potom přišla na řadu čepice, pořád se s ní lechtá. Měl opravdu velikou radost. Obličej hračky je úplně úžasný."
Děkujeme Veronice Theresii Walsbergerové za dobrý skutek i finanční dar. Pokud také chcete potěšit některou z našich ručně vyráběných panenek postiženého chlapečka nebo holčičku, napište nám na e-mail
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
. Panenku si můžete osobně vybrat z galerie na www.facebook.com/PanenkyProHandicapovaneIZdraveDeti. Ve vydaném článku se pak vždy dozvíte, kam vámi sponzorovaná panenka doputovala a komu udělala radost.
Text: Martina Šmejkalová
Foto: Dodal obdarovaný