Kulturní servis Puls

Žánr mystery a thrilleru není v české kinematografii příliš častý. Jak jste reagovala, když vám nabídli roli ve filmu právě tohoto žánru?
„Mám ráda žánrově čisté filmy. I jako divákovi se mi líbí, když vím, na co do kina jdu. Thriller, drama, pohádka, sci-fi... Vždycky víte, co máte čekat. A podle toho si vybírám i filmové výzvy.“

Co vás přesvědčilo, abyste roli přijala?
„Scénář. Ten je nejdůležitější.“

V Labyrintu je důležité tajemství, mystika, staré legendy a pověsti. Máte ráda takový typ příběhů a záhady?
„Mám. A hlavně jsem už delší dobu toužila stát se osobou, která bude dostatečně motivovaná a inteligentní, aby všemu přišla na kloub. Takové mě vždycky ve filmech baví.“

Chodila jste jako malá na dobrodružné výpravy do starých domů, do podzemních chodeb a podobně?
„Chodila. Byla jsem jednu dobu naprosto fascinovaná Foglarovou Tajemnou Řásnovkou a Chatou v Jezerní kotlině. A to vám pak nedá.“

Jak byste popsala svoji postavu? Kdo je Renata?
„Holka, která se nikdy nezastaví. Jde do extrému a často se jí to nevyplácí. Vrátí se jí všechno jako bumerang.“

Renata působí v některých situacích i kontroverzně a není to prvoplánově kladná hlavní hrdinka. Jak jste ji vnímala po prvním přečtení scénáře a měnil se nějak váš názor na ni během natáčení?
„Vždycky, když hrajete, hledáte v sobě. Takže Renata i já jsme často jedna a táž osoba. Když jsem pak na postsynchronech viděla ukázky, zjistila jsem, že žít se mnou asi nebude peříčko. Při natáčení jsem si to neuvědomovala. Prostě jsem reagovala na situace, když mě někdo ve scénáři vytočil, tak jsem mu to vrátila.“

Vaše postava se také velmi liší od vašich dosavadních filmových rolí. Nevadilo vám hrát tak trochu „mrchu“?
„Možná se lišila od těch filmových, ale přístup ‚mrcha' mám docela dokonale nastudovaný ze všech možných divadelních her. Ať už od Arthura Millera nebo Dostojevského. A úplnou sondou do velemrchy byla Morgana v Excaliburu.“

Jaké scény či momentu jste se po přečtení scénáře nejvíc obávala (pokud jde o natáčení) – a naplnily se vaše obavy?
„Já byla jen příjemně zvědavá na celé natáčení v podzemí. A všechny představy se naplnily až po okraj. Možná dokonce přeplnily. Natáčení ve Znojmě probíhalo tak, že za úsvitu se nasadily óbr boty, čelovky, těžký krosny a věci použitelný i na sjezdovku a vešlo se do chodeb, kam se vešla kamera, někdy i kameraman a my… Chodíte, nebo se spíš plížíte, s krosnou na zádech, nemůžete se nikdy narovnat, pokud ještě náhodou tak trochu trpíte klaustrofobií (což nebyl nikdy můj případ, ale po čase jsem si ji úspěšně vypěstovala), chce se vám okamžitě zdrhnout a vidět alespoň jednou za čtrnáct dní kousek slunce. Přitom moc nebyl čas na umazávání se v obličeji a na rukách nějakým make-up decentním rádoby bahnem. Prostě jsme ponořili ruce do tý zabahněný země přímo pod našima nohama a napatlali si ji na vlasy, obličej, krk… všude.“

Co Vás naopak překvapilo a bylo těžší, než se původně zdálo?
„Víte, to si nepamatuju. Když točím, tak mi nepřipadá těžkého nic. Padám ze skály, jezdím na koni v brnění, které bych normálně ani neunesla, nechám se fackovat, až mě pálí tváře... kamera má magický účinek. Až když se řekne ‚stop', tak vám dojde, jak nebezpečné třeba to a to bylo. Ale už je natočeno. Takže v pořádku a jde se dál.“

Velká část natáčení se odehrávala v poměrně malém kolektivu čtyř herců. Jaké mezi vámi byly vztahy? Trávili jste spolu čas i mimo natáčecí plac?
„Byli jsme spolu pořád. Kdykoli jsem měla chvilku pauzu a mohla z těch chodeb na světlo, mazala jsem pro celý štáb chleby a rohlíky. S paštikou, s nutelou, s máslem. To mě uklidňovalo. A nejradši bych s těmi třemi šla do dalšího projektu. Je velké štěstí, když si tak dokonale na place padnete do noty.“

Jak se vám spolupracovalo s jednotlivými hereckými kolegy? Znali jste se už před tím?
„Na Honzu Zadražila jsem dala režiséru Tomáši Houškovi tip sama. Poslala jsem ho do divadla na Údolí včel, ať se na Honzu podívá. Vím, že je skvělý. Hráli jsme spolu dlouho v Excaliburu a já viděla, jaký je to talent, a navíc dříč. S Martinem Zbrožkem jsme se znali jen z předávání Českých lvů a já si myslela, že je to úplný blázen. Ale fascinoval mě jeho humor a rozhled. Je to velice prudce inteligentní člověk. A Mary? Ta byla jako zjevení a obstarává v Labyrintu krásu. Připomíná mi Jennifer Lopez v U-Turn.“

Jak se vám pracovalo s debutujícím režisérem Tomášem Houškou?
„Výborně. Líbilo se mi, že se ho můžu na všechno zeptat. Psal i scénář, takže znal odpovědi a dával tiché připomínky, což mám ráda. Když se začne na place moc řvát, často se křehká herecká duše lekne.“

Při natáčení si lidé představují luxusní karavan, kde herci čekají na záběr. Vy jste byli dva týdny v podzemí. Jak jste to snášeli? Co bylo nejtěžší? Měli jste nějaké speciální oblečení? Kde jste odpočívali?
„Tak to se u natáčení českých filmů většinou neděje. Máte maximálně jeden autobus pro všechny, v našem případě školku, která v té době byla prázdná. Ale za sebe musím říct, že když točím s velkými zahraničními produkcemi, tak ty karavany nemám ráda. Jsem šťastná na place. Koukám, jak kameraman zasvěcuje, jak se všechno připravuje. Chci prostě být u toho, ne v nějakém minisvětě s chlebíčky a ovocem. To mě nezajímá.“

Byly  momenty, kdy jste se cítila stejně jako Renata?
„Často. Taky jsem pečená vařená v knihovnách. A když mě něco zajímá, tak nemůžu jíst ani spát, dokud na to nepřijdu. Určitá umanutost je nám asi společná.“

Vaše filmová vizáž se dost liší od vašich dosavadních filmových rolí. Jak vznikla?
„Brýle jsem získala až den před začátkem natáčení. Hodně mi k Renatě seděly, tak jsem na nich trvala. A taky jsem chtěla zvýraznit rozdíl mezi Lucií - zpěvačkou a herečkou. Aby si na mě divák nemusel polovinu filmu zvykat.“

Režisér mluvil s velkým respektem o Vaší statečnosti při natáčení podzemních scén. Máte pocit, že jste pro své kolegy byla v tomto směru nějakou psychickou oporou?
„To určitě ne. Stateční byli naprosto všichni! Kameraman nejvíc. A jsem ráda, že jsem zažila natáčení, kde se nehraje na privilegované a opečovávané herce. Celý štáb byl na jedné lodi, která se klidně mohla potopit, ještě než vyplula. Nestalo se to a já to považuju za menší zázrak.“

Znala jste celý scénář nebo z bezpečnostních důvodů jen scénář své postavy?
„Že bych neznala dějové linie jiných postav, to jsem při natáčení zažila jen jednou, u Post Coita s Jurajem Jakubiskem. Také to má něco do sebe, ale v případě Labyrintu je všechno tak provázané a osudy tak propletené, že by to bylo pro herce limitující.“

Vždy se Vám dařilo velmi harmonicky kombinovat hudební kariéru, divadelní role a hraní ve filmech. Na základě čeho si filmové projekty vybíráte a co pro vás znamenají?
„Filmů se netočí zas tak moc. Je to většinou takový svátek a já si ho užívám až do dna. Divadlo jsem naopak vždycky brala jako základ, bez kterého herec nemůže růst. A muzika? To je odlehčení, které je někdy potřeba, abyste se z těch osudů na divadle nezbláznili. Líbí se mi proplouvat mezi disciplínami. A všechno pospojovat dabingovou a rozhlasovou prací.“


Text: Pragency
Foto: Pinot film