Pečovat o nemocné nebo handicapované dítě není jednoduché. Každodenní starosti, různá omezení, dlouhé chvíle strávené u doktorů. Přesto všechno může být adopce právě takového dítěte velmi obohacující a pozitivní zkušeností. Své o tom ví paní Jarmila, která se rozhodla poskytnout rodinné zázemí a lásku malé Markétce s Downovým syndromem.
Další příběh o rodině s handicapovaným dítětem, který Splněné dětské přání připravilo, bude vyprávět o paní Jarmile a její krásné holčičce Markétce. Její životní motto zní: „Být nemocný a sám je snad to nejhorší, co vás může v životě potkat“. Z toho důvodu se rozhodla pro pěstounskou péči tří dětí, jedním z nich je vážně nemocná Markétka.
Prosím představte se nám na úvod a prozraďte nějaké základní informace o vaší rodině.
„Jmenuji se Jarmila Šmídová, je mi 46 let, jsem vdaná a mám celkem 6 dětí. První tři jsou biologické a další tři přijaté, tedy v pěstounské péči. Nejprve jsem měla dvě dcery, pak až po osmi letech syna. Děvčata se celkem rychle osamostatnily, po střední škole šly na vysokou. Ta první studovala dálkově a pracovala. Druhá měla prezenčně bakaláře a další studium magistra dodělávala už také při zaměstnání. Zůstal doma jen syn a dům byl najednou tichý a prázdný. V té době jsem se dozvěděla informaci, že v jedné rodině má problém chlapec, který má být umístěný do ústavu. Proběhla rodinná porada a bylo jasno. Tenkrát jsem neměla vůbec žádné informace o nějakém pěstounství, jen jsme si zkrátka řekli, že ještě jedno dítě zvládneme. Tehdy mě bylo 40 let a první klučina Adámek měl asi 10 měsíců.“
Jak probíhala žádost o pěstounství?
„Začalo nám neskutečné úřednické šílenství - prověřování, kontroly atd. Tím, čím musí každý člověk, který se chce stát pěstounem, projít.“
Můžete nám prosím podrobněji vysvětlit proces pěstounství?
„Když se člověk rozhodne, že chce být náhradním rodičem, tak v první řadě musí jít na městský úřad s rozšířenou působností na odbor péče o dítě a rodinu, kde vám sdělí první informace. Potom sepíší zápis o vaší návštěvě. Dostanete hodně formulářů, které musíte vyplnit, zanést k lékaři a zaměstnavateli. Při druhé návštěvě se napíše žádost na krajský úřad o zařazení do registru pěstounů. Mezi tím vám domů namátkově chodí kontroly, aby zjistily, jak žijete a jaké máte zázemí. Ze zaměstnání, z obecního úřadu kde bydlíte, si seženou na vás reference, od vašich dětí ze školky a ze školy, projedou vám výpis rejstříku.
Následně jste pozváni na pohovory k psychologovi. Pokud nenajde nějaký problém, jste opět pozvání na řadu testů. Jdete opět na pohovor, zda se něco během té doby u vás nezměnilo. Když je vše v pořádku a projdete všemi testy, jste pozváni na tzv. přípravný kurz pro pěstouny. Jezdí se o víkendech na místo, které vám určí. Vše si samozřejmě hradíte ze své kapsy. Na konci na vás napíši posudek a založí ho do karty. Pokud vám napíší, že jste se jim jevila dobře, tak jste ještě pozváni na poslední pohovor na úřad k psychologovi. Do poslední chvíle pořád nevíte, jak na tom jste, zda jste byli úspěšní, nebo ne. Následně čekáte, až vám domů přijde vyjádření od úřadu, zda jste zařazeni do registru pěstounů. Takovýto proces je v nejlepším na několik měsíců, ale většinou jsou to roky. Dva, tři i více, to není problém.“
Celý váš proces trval několik měsíců, podařilo se vám dostat svolení?
„V srpnu 2007 jsem podávala žádost a v prosinci nám byl Adámek v 15 měsících svěřen do pěstounské péče. V lednu 2008 se mu narodil bráška Davídek, tak jsme stáli před novým rozhodnutím o adopci. Přiznám se, že jsem měla trochu strach, protože v mých letech mít znovu malé děti bylo na pováženou. Rodinná rada rozhodla, že se nebudou kluci trhat. S druhým chlapcem začal opět ten stejný kolotoč prověřování a kontrol. Takže jsem měla najednou plnou chalupu chlapů.“
Nechápu, proč když již jedno dítě v pěstounské péči máte, musí se kolotoč papírování dělat znovu. Vysvětlil vám tento postup někdo?
„Takto je nastavený systém v této republice - i kdybyste měla 10 dětí, tak to vše musíte desetkrát udělat. My měli Adámka svěřeného v prosinci a Davídek se narodil následně v lednu, ale museli jsme tím projít.“
Jaký byl stav zdravotní stav chlapců?
„Adámek měl psychické problémy z toho, jak špatně s ním rodiče zacházeli. Byl hodně podvyživený a prostorová orientace byla zcela nulová. Davídka jsme si brali ve dvou měsících s tím, že je hypotonický a také měli obavy, že nebude ani chodit. Během roku se vše změnilo a chlapeček se pomalu vyrovnal svým vrstevníkům. Když mu byly necelé 3 roky, tak jsem si řekla, že potřebuji doma ženskou posilu!“
Doma jste měla samé chlapi, zatoužila jste tedy po adopci holčičky, která by vaši rodinu zpestřila?
„Přesně tak, a z toho důvodu se začalo s třetím kolem prověřování, kontrol a kurzů pro pěstouny. Když papírování skončilo a my drželi v ruce konečně certifikát, že jsem prověření pěstouni, tak jsme zašli na krajský úřad s tím, že jsme připraveni přijmout holčičku. Od našeho prověření přešel půl rok, rok, další měsíce a vůbec nic se nedělo. A protože mi utíkaly roky, tak jsem se rozhodla zajít opět na úřad. Opět neúspěšně a já to chtěla již vzdát. Manžel mi poradil, ať navštívím internetové stránky Fondu ohrožených dětí.“
Podle čeho jste si holčičku vybrali?
„Hned první fotka byla Markétka s tím, že tam byly vyznačené i její diagnózy. Ráno jsem zavolala paní do Fondu ohrožených dětí a začala zjišťovat, co konkrétně tyto nemoci znamenají, protože jsem je vůbec neznala. Do tří dnů bylo rozhodnuto a jeli jsme do Prahy. Nemusím vám určitě popisovat, že už mě chytla za srdíčko. Paní nám na rovinu pověděla vše, co o ní věděla a také nám dala možnost nahlédnout na fotky jiných dětí, které bychom mohli přijmout a musím podotknout, že tyto byly zdravé. Ale já už měla v srdíčku Markétku a nic mě nemohlo od ní odradit. Při druhé návštěvě jsme se seznámili s jejími rodiči a šli se na ni podívat.“
Z jakého důvodu skončila Markétka ve Fondu ohrožených dětí?
„Rodiče se jí vzdali ihned druhý den po porodu, když zjistili vážné diagnózy. Oni nebyli vůbec připraveni na to, že se jim narodí postižené dítě, které bude vyžadovat hodně péče a speciální starostlivost. Já osobně si myslím, že to bylo pro ně to nejtěžší rozhodnutí v životě a zároveň v koutku duše doufali, že se pro jejich dítě podaří najít rodina, která ji přijme takovou, jaká je a bude ji mít ráda. Což se, troufnu si říct, nakonec podařilo.“
Kdy vám začal nový život s holčičkou?
„Celkově od chvíle, co jsem viděla fotky na počítači do odvezení si Markétky domů, to trvalo jen asi měsíc. Dne 21. 5. 2012 jsme si ji vezli konečně domů. Byl to krásný a šťastný pocit, jako bychom si jí dovezli z porodnice. Po prvním příjezdu nereagovala nijak. Byla malinká, měla 5 měsíců a nebyla zvyklá na nějaké podněty. Celou dobu ležela v nemocnici nebo v kojeneckém ústavu. Jen byla nakrmená a přebalená, ani cvičit s ní nemohli, jelikož ve 3 měsících byla na operaci se srdcem.“
Co jste cítila při prvním pochování holčičky a osobním dotyku s ní?
„Na děvčátko, které přijmeme do rodiny, jsme se opravdu moc těšili. Představovala jsem si, jak poroste, budu jí česat culíčky, naučím jí plést, vyšívat, vařit a podobně. Jak půjde prvně do školky a do školy, ale všechno se okamžitě rozplynulo, když jsem Markétku držela v náručí a prvně políbila. Věděla jsem, že to bude jiné. Je to skutečně jiné, ale je to krásnější, protože to co já jí dám, mi ona vrací mnohokrát víc. Stačí mi její úsměv, její natáhnuté ručičky a pusinka a vím, že toto je ta moje holčička, kterou jsem toužila mít. Lépe to popsat nedokážu, i když uvnitř mého srdce je toho daleko více.“
Jak pokračoval váš další rodinný život?
„Čas při dětech utíká velice rychle. A ačkoliv jsem už vychovala tolik dětí před Markétkou, je to s ní docela jiné. Více si to rodičovství užívám, prožívám více úzkostí, když je nemocná, ale zároveň jsem se s ní i hodně naučila. Závěrem můžu říct, že ač měla holčička hned na začátku života od sudiček naloženo veliké trápení, tak se vše nakonec v dobré obrátilo. Je to šťastný konec jako v pohádce, i když její život je teprve na začátku a my jsme rádi, že máme takovou krásnou a usměvavou princeznu.“
Povíte nám něco o zdravotním stavu vaší Markétky?
„Má Downův syndrom, vadu srdce (podstoupila plastiku komor a chlopní), hypotonii veškerého svalstva i oční vadu. Downův syndrom je chromozomální vrozená vada, která se vyznačuje jedním chromozomem navíc, a to v každé buňce lidského těla. Typické znaky jsou lidským okem velmi dobře rozpoznatelné - vedle projevů mentální retardace středního až těžkého stupně rozpoznáváme typické výrazy tváře a jednotlivé charakteristické rysy dalších částí těla. Choroba je doprovázena celou řadou odlišností, které se projevují zejména v obličeji, výšce a stavbě postavy, dále pak vnitřním uspořádáním a atypickými odlišnostmi některých orgánů. Tuto nemoc nelze žádným způsobem vyléčit, léčba spočívá především ve stabilizaci, utlumení nebo vyléčení doprovodných nemocí.“
Zaujala vás něčím netradičním nezisková organizace Splněné dětské přání?
„Četla jsem ostatní příběhy a zaujalo mě, že dokážete pěkně popsat něčí smutný osud tak, aby ostatní lidé pochopili, že to co mají, je nad zlato a mají si toho vážit – a to své zdraví. A také jsem si myslela, že by bylo možná dobré napsat příběh Markétky, která to měla o to horší, že jí biologičtí rodiče nepřijali. Víte narodit se s takovým zdravotním stavem je už tak těžké, ale pokud máte někoho, kdo vás miluje a stojí při vás, tak to jde lépe snést. Ale být nemocný a sám je snad to nejhorší, co vás může v životě potkat.“
Proč jste se rozhodla svěřit se nám a vyprávět příběh o Markétce?
„Možná tento článek pomůže nějakému náhradnímu rodiči při rozhodování, aby udělal takový krok, jako jsme udělali my. A možná bude mít další dítě trošinku toho štěstí jako naše Markétka.“
Každý z tohoto příběhu určitě pochopil, že není důležité být přímo biologickým rodičem, aby člověk miloval dítě celým srdcem. Maminka Jarmilka Markétku zbožňuje a jedna pro druhou jsou velkým životním darem. Každý z nás by neměl odvahu osvojit si dítě a ještě navíc handicapované, ale v tomto případě to byl krásný dobrý skutek. Může to být velkou inspirací vám všem, kteří zvažujete možnost stát se náhradními rodiči. Možná jste měli doposud pochybnosti, ale tento příběh vás inspiruje k tomu, abyste velký životní krok učinili. Nebo se již o takové vážně nemocné dítě staráte? Napište nám také svůj příběh!
Sponzorem panenky Blanky jsou manželé Milan a Dana Riegrovi. Splněné dětské přání jim děkuje za finanční dar a dobrý skutek. Zaujaly vás příběhy o nemocných a handicapovaných dětech, které připravuje nezisková organizace Splněné dětské přání? Staňte se rovněž sponzorem panenky a pomozte nám rozzářit oči dalším malým raubířům. V případě zájmu nám napište na e-mail
Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
.
Text: Martina Šmejkalová
Foto: Dodal obdarovaný